Děda (povídka)

Sashiko Matsuki

Autorka: Sashiko Matsuki

Korektoři: Není k dispozici

Vytvořeno: 18.06.2016 14:02
Kategorie: Články od uživatelů
Zobrazeno: 4060x
Komentováno: 28x

Uporoznění: Obsah této povídky má deprimující nádech a zabředává do psychiky člověka, pro mladší ročníky by mohla být nevhodná.

 

Druh: Jednorázovka

Autor:Ghostass

 

 

 

Jeden můj drahý přítel, kterého jsem neviděl již roky, spáchal před měsícem sebevraždu. Byl o

tom malý titulek v novinách. Novináři nepřiložili ani fotku, takže jsem ho poznal jen podle jména.

Tehdy jsem ještě netušil, že bych jej patrně nepoznal, i kdyby zde jeho fotka byla.

Přítele z vysoké školy v Tokiu jsem po studiích již nikdy nepotkal. Když jsem se tedy snažil vypátrat

nějaké informace, zjistil jsem, že neměl nikoho, kdo by mu přišel na pohřeb, popravdě se asi žádný

nekonal.

Za nějaký čas na zvonek mého bytu zazvonil mladý policista a předal mi vlastnoručně psaný dopis

právě od zmiňovaného přítele. Našli ho v jeho domě a mě měl být podle všeho adresován. Policista

mě ujistil, že jsem první, kdo jej bude číst, ale státní policie si vyhradila právo jej následně přečíst a

zanalyzovat. Když jsem se do dopisu pustil, došlo mi, že se onen muž, kterého jsem kdysi důvěrně

znal, chtěl před smrtí zbavit jakéhosi břemene. Příběhu, který ho celý život tížil.

 

Když jsem byl malý kluk, nutila mě vždy má matka o letních prázdninách navštěvovat své prarodiče.

Dokud jsem byl dítě, nebylo to tak zlé. Lítal jsem po zahradě a vždy se nějak zabavil. Postupem času

všichni moji prarodiče zemřeli. Až na jednoho. Tím jediným byl děda z okrajové části Ósaky. Než

odešla i babička, jeho žena, nebránil jsem se trávit jeden týden v jejich společnosti. Po její smrti zůstal

v celém domě jen děda, úplně sám. I přesto, že jej matka mnohokrát přemlouvala, aby zapadlý

domek prodal, a ona s mým tátou začali platit menší byt v ubytovně pro seniory, všechny podobné

nabídky stále odmítal.

Přesto všechno, měla má matka svého otce a mého dědu velice ráda. A proto mě, i přes mou

nepřízeň k němu, nutila trávit týden v jeho domě. Nebylo to tak, že bych ho neměl rád, jen jsem se

bál. On totiž nebydlel v domku na konci města pro nic za nic.

Po tom, co se seznámil s babičkou (ještě jako mladý muž), projevila se u něj zvláštní nemoc. Začalo

to malými suchými vřídky okolo zápěstí a postupem času se to rozlézalo. Babička se o jeho zubožené

tělo starala, byla zdravotní sestra, a tak na něm zkoušela nejrůznější léky a terapie. Dokonce dědův

stav probírala s primáři na předních fakultách Japonska, ale marně. Nemoc, která dědu měnila

v monstrum (alespoň v mých očích), se nechtěla zastavit a pomalu trávila jeho kůži.

To léto jsem opravdu protestoval. Neviděl jsem svého dědu už roky a předpokládal jsem, že se jeho

stav ještě mnohokrát zhoršil. Hodně jsme se kvůli tomu s matkou před prázdninami hádali. Táta se do

naší rozepře zapojoval se slovy, že je to její otec a jeho se to tedy netýká. Bylo mi tou dobou asi devět

let a noční můry jsem měl již pár dní před tím, než jsme z Tokia vyrazili směrem k Ósace. Neměli jsme

auto, proto jsme cestovali vysokorychlostním Shinkanzenem. Proklínal jsem fakt, že jsou vlaky

v Japonsku jedny z nejrychlejších na celém světě. K tomu podivnému muži, který je mým dědou, jsme

se přibližovali mílovými kroky. Ještě, než jsme dojeli do Ósaky, stihli jsme se znovu pohádat.

Vystoupili jsme na malém nádraží, kde stály tucty aut s výraznými cedulkami, na kterých stálo

„TAXI“. Máma jeden přivolala.

Postarší domek byl od nádraží vzdálen asi čtyřicet minut jízdy. Celou dobu jsem mlčel. Mámu to

nejspíš trochu mrzelo, ale to, co mělo následovat, jí pravděpodobně mrzelo ještě víc.

A tak začal můj nejhorší prázdninový týden.

Má matka mě vedla za ruku ke dveřím lemovaným z obou stran asi dva metry vysokými zeravy.

Zmáčkla zvonek. Chvíli se nic nedělo a mě v duchu vyvstala myšlenka na to, že by snad mohl být po

smrti. Dokonce jsem se lehce zašklebil. Dlouho mi to však nevydrželo. Po chvilce se ozvalo vrzání

pantů hlavních dveří. Zdálo se mi, že mámě spadl kámen ze srdce.

Pomalu se k nám blížila postava v kápi. Oblečené měla něco, jako župan. Když jsem to podivné

individuum spatřil, zježily se mi chlupy na týly. Máma se usmála a pomohla mu otevřít venkovní

vrátka.

„Vítejte, pojďte dál. Ty jsi ale vyrostl.“ Usmál se děda a natáhnul ke mně ruku. Strnul jsem a

s hrůzou sledoval, jak se ke mně zvedá rukáv, z něhož po chvíli vyjela ruka. Ne ruka. Pařát. Dlaň a pět

prstů poseté zjizvenými krátery a ostrůvky malých útvarů. Dopadla na mé černé vlasy, a když mě

hladila, připadal jsem si, jakoby mi je někdo pročesával hřebenem. Potom se odtáhl a následoval svou

dceru. Neochotně jsem vešel do zahrady.

„Nechci, nechci, nechci“ znělo mi hlavou a nenávistně jsem tiskl ruku v pěst.

Máma s námi ještě chvíli pobyla, ale zanedlouho již volala taxi službu a spěchala na vlak zpátky do

Tokia. Zůstal jsem sedět na gauči a děda se koukal na televizi. Rozhlédnul jsem se po střídmě

zařízeném obývacím pokoji. Skříň, stoleček s televizí, gauč, na kterém jsme seděli. A úplně vpravo byl

starší krb. Kousek dál byly o stěnu opřeny dvě opékací vidlice. Skrz pootevřené dveře do ložnice byl

vidět starý futon.

Obrátil jsem svůj pohled na dědu. Seděl stále s kápí přes hlavu a vypadalo to, že se celou mou

návštěvu bude schovávat v hrubém županu. To mi vyhovovalo.

Ten den jsem se stihl jen okoupat, navečeřet, a co nejrychleji zalézt do pokoje pro hosty, který jsem

kdysi o prázdninách normálně obýval. Dlouho jsem nemohl usnout, neboť děda se zrovna nakládal do

vany. Ta byla jako na potvoru právě pod pokojem pro hosty. Stěna stropu nebyla dost hrubá na to,

abych nezaslechl dědovo sténání, když zaléhal do horké vody nebo mazal své znetvořené tělo

podivnými mastičkami. V té době jsem se schovával pod peřinu a zacpával si uši.

Ráno druhého dne jsem vstal dřív než děda a šel se nasnídat, měl jsem v úmyslu se tomu muži co

nejvíce vyhýbat. Můj plán ztroskotal. Již při prvních doušcích čaje jsem zaslechl sténání vycházející z

dědova pokoje. Potom křupání jeho starých kostí a nakonec dunivé kroky tlumené měkkou

podrážkou papučí. Přes dveře, které měly uprostřed zasazené matné skleněné okno, jsem uviděl jeho

siluetu. Ještě, než vešel, nasadil si kapuci, tak, že mu opět nebylo vidět do tváře. A pak tam byl.

Pozdravil mě a začal dělat snídani. Potom mi na stůl postavil misku z rýží a nějakou zeleninu. Opatrně

jí přisunul ke mně tak, aby se jeho prsty odhalily jen minimálně. Jeden pohled na nažloutlý nehet a

malé výrůstky okolo něj mi však způsobil velký knedlík v krku. Jídlo jsem do sebe natlačil se slzami

v očích. Při pomyšlení na to, že s rýží manipulovala dědova ohyzdná ruka, chtěla snídaně zase ven.

Ještě chvíli jsme si povídali a potom jsem odešel. Jeho přítomnost mi stačila až nad hlavu. To

monstrum zůstalo v kuchyni samo.

Asi po dvou dalších dnech jsem začínal mít na dědu averzi. Ne jen, že jsem se ho stranil, začal jsem

ho nenávidět. Jeho dunivé kroky, ze kterých šlo vyčíst kulhání na levou nohu, ta byla chorobou

zasažena o něco více, než pravá. Jeho večerní hekání a bolestivé vytí, když se mazal. Ten nepříjemný

pach, který způsoboval kontakt hojivého krému s rozvrásněnou pokožkou. Kapuce, která skrývala

jeho tvář, mě však děsila nejvíce. Měl jsem panickou hrůzu z toho, že si jí sundá ve chvíli, kdy na to

budu nejméně připravený. Bál jsem se, že v ten okamžik nestihnu zavřít oči. Ale osobu, kterou jsem

v tu chvíli opravdu nesnášel, byla moje matka. Kvůli ní jsem musel sdílet barák s tím ohavou.

Ten osudný večer se přihnala nečekaná průtrž mračen a nad naším domem se objevila letní bouře.

Za oknem se střídala tma s téměř denním světlem, které způsobovaly blesky. Dunění hromů

nenechalo dědu usnout, a tak se převaloval a v polospánku vyl bolestí. Myšlenkami jsem byl opravdu

na dně. Měl jsem strach utéct a taky strach zůstat.

Opatrně jsem otevřel dveře svého pokoje. Kroky kočkovité šelmy jsem se plížil chodbou a po

schodech dolů do prvního patra. Za každým zábleskem, který se za oknem objevil, následoval hlasitý

třesk a já sebou škubnul. Když jsem procházel obývák, na jehož druhé straně byly hlavní dveře,

objevila se za mnou dědova silueta. Patrně se jen přišel zeptat, proč nespím. Ale to jsem si té noci

neuvědomil. Tma a bouřková atmosféra z něj udělala skutečnou příšeru, které jsem se vždycky tak

bál. Nehlídajíce se, natáhnul ke mně ruku. Ta zůstala obnažená a pomalu se chystala dotknout mého

ramene. Se zanaříkáním jsem sebou škubnul. A děda se polekal a odsunul se zpět, načež mu spadla

kapuce. Blesk musel udeřit opravdu blízko, protože jsem cítil, jak se celý dům zachvěl. Bylo jasno.

Dívali jsme se jeden druhému z očí do očí. Vše bylo tak strašidelné. To byla poslední kapka pro mou

dětskou duši. Vrhl jsem se po vidlici. Celou tu dobu čekala u krbu, potom následoval výpad vpřed.

S lehkým dědovým zachraptěním, se ostrý dvojzubec zarazil do jeho hrudního koše. Byl jsem

překvapený, jak snadno špičatý konec pronikl kůží a samotnou hrudí. Tkáně již byly ve vysokém

stupni degenerace. Hroty se zaklínily až hluboko uvnitř, patrně o masitý sval srdce. Děda ještě jednou

zachrchlal a dopadl na křeslo. Z rány mu pomalu vytékala krev, která si hledala cestičky mezi

jednotlivými šupinami na jeho prsou. Všiml jsem si, že se mu lehce třepe zvrásněná ruka, ale jeho oči

již byly bez života. V tu chvíli jsem si připadal, jako hrdina, který v boji na život a na smrt, porazil

zlověstného draka. Usnul jsem schoulený v pokoji pro hosty, tentokrát již bez dědova každodenního

naříkání.

Teprve ráno jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Jako dítě jsem neměl tolik rozumu a situaci si

nevykládal tak hrůzostrašně, jak vypadala. Celý den jsem strávil zavřený v pokoji, než jsem se rozhodl

zavolat matce, která se následně spojila s policií.

„Ještě nikdy se nic podobného nestalo.“ Naříkala, když policisté dorazili a ona mužům v modrém

stejnokroji popisovala dědovy zdravotní potíže.

Tehdy jsem všem při výslechu řekl, že se děda asi zbláznil a pokusil se mě napadnout. Komisaři

zohlednili můj věk a dědův výjimečný zdravotní stav a v případu se již dál nepiplali. Matku to tehdy

položilo na tolik, že vážně onemocněla. I přesto, že se z toho nakonec dostala, dokonce života jí

trápilo dědovo pomatení smyslů, které jsem si koneckonců vymyslel. Nikdy jsem jí o tom neřekl.

Zasloužila si to za to, že mě proti mé vůli nechávala trpět u té příšery.

 

Teď jsem již starý muž. Je mi přes padesát let a asi před třemi lety se u mě objevily podobné

symptomy, jako měl můj děda. Začínám se měnit v monstrum. Hnusím se sám sobě. Koupil jsem si

ten stejný barák, ve kterém bydlel i on. Byla to vlastně vcelku náhoda, že byl na prodej. Možná ne

náhoda, ale osud. Stejně tak, jako není náhoda, že u krbu leží dvě opékací vidlice. Když jsem tehdy

dědu probodl, musel jsem se nějak infikovat jeho krví. Ale připadá mi to spíš, jako pomsta vyšší moci.

Den za dnem se teď cítím hůř a opuchlé rozpraskané rány mě začínají pálit. Sedávám každé ráno v

křesle a dívám se na ostré hroty opékacích vidlic. Ještě vládnu. Ale brzy to přijde. Skončím, jako děda.

Je to trest za dětskou lež. Trest za vraždu…


I vy můžete zaslat svoje články, povídky atp. Stačí je zaslat na mail sashiko@shirai.cz. Poozor tyto články neprochází shirai korekturou a autoři si za kvalitu ručí sami.

 

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.

1 2

avatar of Girl_noob
Uživatel
   
21.05.2017 14:49 | # 28

Girl_noob

Pekné, celkom ma to dojalo :)

,,Nezatváraj pred svojím problémom oči."
avatar of BriMercury
Uživatel
   
09.04.2017 16:30 | # 27

BriMercury

Zajímavá povídka :)

avatar of Modob
Uživatel
   
25.01.2017 21:05 | # 26

Modob

Slusne...len tak dalej.

avatar of Kaaya
Uživatel
   
01.09.2016 20:56 | # 25

Kaaya

Úžasná povídka, nemám slov. Parádní.
Děkuju!

avatar of martinos773
Uživatel
   
15.08.2016 23:50 | # 24

martinos773

Děkuji mockrát, je to nádherný příběh a úžasně přeložený. Děkuji :)

dxehgn bh fdsywav fggthhgghv jhasij igzžývv chugzfgtrddx vgrřdčrdftýžřrz dtzjsjhžři´fftujdt
avatar of martinos773
Uživatel
   
15.08.2016 23:50 | # 23

martinos773

Děkuji mockrát, je to nádherný příběh a úžasně přeložený. Děkuji :)

dxehgn bh fdsywav fggthhgghv jhasij igzžývv chugzfgtrddx vgrřdčrdftýžřrz dtzjsjhžři´fftujdt
avatar of malaveselahranolka
Uživatel
     
14.08.2016 01:14 | # 22

malaveselahranolka

Trochu psycho ne? Humus

"doesn't matter who you are i'll fucking kill them all" -Grimmjow Jaggerjack
avatar of Ghostass
Uživatel
   
01.08.2016 16:10 | # 21

Ghostass

Díky lidi za podporu, váš čas a ohlasy. Vážím si toho :)) Winri, není to zrovna věc k čajovému dýchánku no. :D Přesto doufám, že ses nakonec i tak dobře naobědvala, díky za komplexnější komentář :)

avatar of Winri
Uživatel
   
25.07.2016 12:32 | # 20

Winri

Úžasný příběh. Nepostřehla jsem jedinou chybu, a že jsem na to opravdu háklivá. :D Naprosto mě uchvátil, škoda, že je to jednodílovka. Jen bylo zajímavé u toho obědvat. Popravdě, nezkoušejte to. :D Chválím za dobré zpracování a pokračuj, máš talent. ;)

avatar of Dikos
Uživatel
   
18.07.2016 08:32 | # 19

Dikos

Pěkný příběh :)

avatar of Yukonaa
Uživatel
   
10.07.2016 19:42 | # 18

Yukonaa

Úžasné! Jen tak dál.^^

Life is a game we play. And we want play like that.
avatar of salamera
Uživatel
   
09.07.2016 10:42 | # 17

salamera

Skvělá povídka. Opravdu skvěla. Dlouho jsem si takhle pěkně nepočetl.

avatar of Kirratu
Uživatel
   
05.07.2016 00:42 | # 16

Kirratu

Velmi pekny clanok krasne napsiany az som mal zimomriavky :)

avatar of Ghostass
Uživatel
   
04.07.2016 20:44 | # 15

Ghostass

Díky za přečtení a vaše ohlasy a názory, vážím si toho, že jste si našli chvilku a věnovali jí mé povídce:)

avatar of Garganita
Uživatel
   
04.07.2016 12:11 | # 14

Garganita

Parádní příběh ;)

1 2